Psi nás mají přečtené
Soužití člověka a psa trvá už nejméně 10 000 roků.
Psi jsou schopni porozumět člověku jako žádné jiné zvíře, někteří odborníci dokonce tvrdí, že ve schopnosti abstrakce a sociální komunikace se jejich schopnosti blíží úrovni předškolního dítěte.
Pes vznikl domestikací vlka nejspíše někde na území dnešní Číny a s výjimkou Antarktidy, kde přítomnost psů zakazují mezinárodní konvence o ochraně tamější přírody, pronikl s člověkem na všechny světadíly.
Domestikace udělala ze psa bezkonkurenčně nejvariabilnější domácí zvíře. Na jedné straně jsou maličké čivavy, na druhé obří irští vlkodavové. Mezi psy najdeme pokojové mazlíčky, nezdolné tahouny saní i pomocníky lovců či nevidomých.
K proměně vlka na psa patří i zmenšení mozkovny. Pes má oproti vlkovi srovnatelné velikosti mozek menší o plných 10%. I proto se vědci dlouho dívali na psa, jako na "hloupějšího vlka". Teprve nejnovější výzkumy odhalují skutečné psí schopnosti a vědci jsou výkonností psího mozku překvapeni.
Psi mají například velmi dobře vyvinutý "smysl pro fair-play". Život zvířat se řídí řadou pravidel. Proto se například ani v největším zápalu hry vážněji nezraní. Zvířata vědí, co smějí a co nesmějí, co je správně a co ne. Pes je v tomto ohledu skutečně přeborník. Prokázal to experiment, při kterém se psi naučili podávat packu a za každé "pac" byli odměněni. Zvířata nepřestávala podávat packu, ani když ošetřovatel jakoby náhodou na odměnu zapomněl.
To skoro vypadá, že si psi "nespravedlnost" neuvědomují. Když však stejnou úlohu plnili najednou dva psi a odměnu dostal jen jeden, druhý pes se urazil. Nějakou dobu trucoval a odmítal podávat packu, i když mu za to kynula vyhlídka na odměnu. Takový smysl pro spravedlnost není běžný dokonce ani u lidoopů. Kde k němu přišli psi?
Někteří vědci se domnívají, že se psi jen přizpůsobili poměrům v lidské společnosti , jejíž stabilita stojí a padá právě s férovostí a trestáním těch, kdo pravidly fair play nectí.
PSÍ KOMUNIKACE
Pozoruhodný je v mnoha směrech i psí štěkot. Tento způsob komunikace je u volně žijících psovitých šelem vzácný. Dokonce ani zdivočelí psi neštěkají. Zdá se, že se štěkot vyvinul, aby psi mohli komunikovat s člověkem. Člověk nemá potíže s tím, aby štěkotu porozuměl. Dokonce i lidé, kteří nikdy neměli psa, poznají, jestli štěkot vydává pes, který si hraje, cítí se osamělý anebo je konfrontován s nepřítelem. Rozdíly mezi rozličnými typy štěkotu jsou objektivní a jsou postižitelné počítačovou zvukovou analýzou. Schopnost "číst" psí štěkot mají šestileté děti.
Psi dokážou na oplátku "číst" lidské hlasy. Když budeme psovi promítat tváře mužů a žen, k tomu pouštět nahrávky ženských a mužských hlasů a občas pustíme mužský hlas k ženské tváři či naopak, bude pes takovým tvářím věnovat pozornost po delší dobu. Uvědomuje si, že hlas a tvář k sobě nepatří. Také tahle schopnost dovoluje psovi, aby lépe porozuměl lidem. Pomáhá mu to stejně, jako když my usuzujeme z nepřímých známek na něčí věk nebo náladu.
Jeden z nejznámějších experimentů dokázal, že pes má vrozenou schopnost chápat lidská gest. Juliane Kaminski z University of Cambridge schovala psům do jedno ze dvou schránek jejich oblíbenou hračku nebo potravu. Psi nevěděli, kde se odměna skrývá. Juliane Kaminski jim na schránku s odměnou ukázala prstem nebo se na ni je upřeně podívala Psi signál pochopili a hledali potravu či hračku pod označenou schránkou. Schránky byl dokonale utěsněné, aby se psi nemohli orientovat čichem. Juliane Kaminski pro jistotu zkoušela, zda nebudou psi reagovat na neutrální gesta, například na to, když se podívá na hodinky. Tato gesta pes nebral v potaz a při hledání skryté odměny se spoléhal na svůj vlastní odhad. Závěr experimentu je jasný. Když na něco ukážeme nebo se na to podíváme, pes nám rozumí. Také tato dovednost je připisována domestikaci. Během dlouhého soužití se psem vybírali naši předci "chápavější" zvířata a výsledkem je to, že pes je mezi zvířaty hotovým přeborníkem ve "čtení člověka". U štěňat je tato schopnost patrná už ve věku šesti týdnů. Některé novější studie naznačují, že určitou schopnost "číst" člověka mají i vlci. Mohla by to být jedna z dispozic, jež předurčila úspěch jejich domestikace.
psi jsou přitom schopni i určité míry abstrakce. Když dáme psovi za úkol vyhledat mezi větším počtem předmětů určitou věc, stačí, když mu 
ukážeme její repliku. Psi tento úkol zvládnou, i když dostanou vodítko pro hledání v podobě silně zmenšeného modelu. někteří psi pochopí, co mají hledat i z pouhého obrázku. V tomto ohledu představují psi mezi zvířaty skutečnou elitu. I vyhlášení "inteligenti" zvířecí říše – delfíni, lidoopi – potřebují trénink. Psům stačí často jen pár běžných lekcí. Někteří psi se naučili rozeznávat atrapy, zmenšené modely a obrázky úplně sami. V tom se vyrovnají schopnostem zhruba šestiletých dětí.
PSI SE NEOPIČÍ
Evoluce připravila psí mozek k sociálním interakcím, jaké jiní savci zvládají je s obtížemi anebo vůbec ne. I v tom se pes blíží spíše malým dětem než zvířatům. Jedním z prvních společenských vztahů, které si dítě vytvoří, je vazba na toho, do o ně pečuje. Pes si vytváří podobnou vazbu na svého pána. Děti jsou v přítomnosti rodiče kurážnější a také pes je ochoten v přítomnosti pána podnikat věci, do nichž by se sám nepustil, například o prohledávání neznámého místa. Bez rodiče jsou děti vystrašené a plaché. Také pes bez pána ztrácí jistotu.
Psi dosahují některých schopností malých dětí dokonce i v učení. Většina zvířat se učí přesným napodobováním toho, co vidí. Děti ale vnímají širší souvislosti. Když ukážete dítěti, že se světlo rozsvítí poté, co vypínač stisknete čelem, bude zkoušet rozsvěcet stejným způsobem. Pokud budete mít při rozsvěcení čelem plné ruce, dítě pochopí, že kdybyste mohli, zmáčkli byste vypínač prstem, a rozsvěcuje se normálně rukou.
Rakouští vědci prokázali, že psi zvládnou totéž. Když potřebuje pes za něco zatáhnout, je pro něj přirozené sevřít to do zubů. Zatáhnutí packou mu připadá stejně neobvyklé jako nám rozsvěcení vypínače čelem. Rakouští vědci vycvičili kolii, aby se naučila tahat za páku packou a dostal za to odměnu, psi ji napodobili. Když ale kolie při zatažení za páku tlapou držela v tlamě míček, pochopili to psi tak, že zatažení packou není součástí pravidel pro získání odměny, ale je vynuceno okolnostmi. Po takové ukázce tahali psi za páku tlamou.
Podobné experimenty naznačují, že v psím mozku se vyvinuly elementární základy chápání motivace, záměrů a přání. Něco podobného zvládají jen zvířata s nejrozvinutějšími mozkovými funkcemi.
CO NÁM VZTAH SE PSEM DÁVÁ?
Neméně zajímavé jsou lidské reakce na psa. Při hře se psem se šťastnému majiteli vylévá do mozku zvýšené množství oxytocinu. Zvláště v případech, kdy člověk udržuje během hry se psem opakovaně kontakt očima. Podobné zvýšení hladiny oxytocinu v mozku je patrné, když si rodič hraje s dětmi. Tento fakt aspoň zčásti objasňuje mechanismy, jež stojí za oblibou psů u bezdětných nebo osamělých lidí. Oxytocin se podílí na funkcích mozku nezbytných pro vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi milenci nebo mezi dobrými kamarády. Zvýšení hladiny oxytocinu činí lidský mozek odolnější vůči depresím a stresu.
U některých lidí může láska k psovi převážit nad vztahy k příslušníkům vlastní rodiny. Nedávno například jedna žena odkázala ze svého majetku větší díl psovi než vnoučatům. Na stejném fenoménu vyhořel pokus o posílení sociálních kontaktů mezi obyvateli jednoho zařízení pro seniory. Vědci darovali zájemcům z řad seniorů štěně a doufali, že psi "dají lidi dohromady". Vlastníci štěněte se ale stáhli do ještě většího ústraní. Hraní se štěnětem jim připadalo zábavnější než kontakty s jinými lidmi. V jiných sociálních skupinách ale může pes působit jako "sociální pojidlo". Neznámí lidé jsou ochotni si povídat, pokud je po ruce neutrální téma. Pes je v tomto ohledu zřejmě mnohem lepší námět pro konverzaci než obligátní počasí. Výzkum dokonce potvrdil starou známou pravdu, že lidé tíhnou k psům, kteří s nim sdílejí některé fyzické rysy. Platí to jen o čistokrevných psech. Voříšky si zjevně vybíráme podle jiných kritérií.
Známý je pozitivní vliv psa na zdraví jeho pána. Když se pacienti hospitalizovaní po srdečním kolapsu střetnou se svým psem, dochází u nich k normalizaci krevního tlaku a ústupu úzkosti. Efekt kontaktu se psem je na nemocném patrnější než účinky návštěvy neznámého člověka. V jedné studii snižoval hospitalizovaným kardiakům kontakt s jejich psem krevní tlak lépe než léky.
Na druhé straně ale studie z Finska dokazuje, že majitelé psů jsou obéznější lidé, kteří psa nevlastní. Navzdory častějším vycházkám se psem nejsou majitelé psů zdravější. Civilizační choroby, jako je vysoký krevní tlak, cukrovka, žaludeční vředy či deprese, jsou kupodivu mezi chovateli psů mnohem častější než ve zbytku populace.
Když se důkladněji zamyslíme nad soužitím člověka se psem, můžeme být chvílemi na pochybách, kdo si koho ochočil. Je zřejmé, že pro psa je partnerství s lidmi z evolučního hlediska krajně výhodné. Žádná populace vlků by nedosáhla počtů, jakých dosahuje světová populace jejich psích potomků. Většinou je o psy velmi dobře postaráno a dostává se jim péče, která jde často až na úkor členů rodiny. I v sociálně slabších rodinách není výjimkou, že lidé na svém psím miláčkovi nešetří například za krmivo nebo veterinární služby utrácejí částky, které v rodinném rozpočtu rozhodně nepřebývají. V hodnocení vztahu psa a člověka se proto můžeme setkat s názorem, že pes – a spolu s ním i další domácí mazlíčci – je vlastně sociální parazit, do jehož tenat jsme upadli domestikací vlka. Ale vykládejte to nadšenému pejskaři. Něco takového rozhodně popře. Jenže není to je další ukázka toho, jak dobře už nás psi mají "ochočené"?
Článek byl převzat z časopisu Psychologie dnes
Více na www.psychologiednes.eu
http://www3.interscience.w